Tajemství psané na kůži

Už kráčím tichem, město spí, 

jen moje kůže tajemství ví. 

Pod šaty slova ukrývám, 

co s horkou vášní šeptal sám.

Ten inkoust studí, přesto pálí, 

jak doteky, co neustály. 

Tvé verše hříšné, nestoudné,

 jsou na mém těle svobodné.

Jdu davem lidí, co nic neví, 

o tom, co skrývá kabát šedý. 

Že pod látkou se vine řád, 

co učíš mě ho nazpaměť znát.

Na bocích cítím rýmy tvé, 

tak divoké a dravé, zlé. 

A na ňadrech mi leží vzkaz, 

že vrátíš se tam zítra zas.

Každý můj pohyb, každý krok, 

rozvlní veršů horký tok. 

Když látka tře se o písmena, 

jsem tvojí touhou zasažena.

Mám na sobě tvůj vlastní hřích, 

ve větách psaných, laskavých. 

Jsem živou knihou pro tvůj hlad, 

co nikdo nesmí z lidí číst, snad.

Jen měsíc z dálky tiše zírá, 

jak ve mně roste sladká víra. 

Že patřím tobě, celá, víc, 

než prozradí má bledá líc.

To tajemství mě zahřívá, 

když noc se tiše ozývá. 

Nesu si vášeň na kůži, 

jak rozkvetlou a skrytou růži.